Stopy

Počas magisterského štúdia sa so spolužiačkami a spolužiakmi stretávame výhradne pri stole, štúdium je veľmi intelektuálne, teoretické, skoro filozofické. Počas Sofiinej laboratoře sme spolu v tejto skupine nadväzovali fyzický kontakt úplne prvý krát. Zvolené cvičenia boli príjemne jednoduché a zrozumiteľné pre takýto východiskový bod - odbúranie hanby, návrat k telu, telesnosti, spoločné telesné a hravé zážitky. Na to všetko je potrebný čas a istý mindset. Dávam na zváženie, či by nebolo vhodné na začiatok obsah laboratoře aspoň stručne predstaviť - čo sa bude diať, prečo - možno nás Sofia chcela zastihnúť nepripravených, človek ale potom nevie, ako si rozložiť pozornosť, energiu, nevie, či bude pauza atď.
Zaujímavé pre mňa bolo, ako sme sa s cvičením na udržiavanie fyzického kontaktu s hudbou dostali k pohybu. Aj z vlastnej skúsenosti viem,ze pohybové, natožto tanečné zadania dokážu nepripravenú skupinu vystrašiť a zablokovať, takže bola výborná stratégia ísť na to cez takéto konkrétne jednoduché fyzické zadanie.
Rozumiem tomu, že má Sofia jazykovú bariéru a veľmi oceňujem jej snahu a odvahu. Po jazykovej stránke bolo všetko zrozumiteľné, informácie sa strácali len v momentoch, kedy si Sofia možno úplne neverila (čo je pochopiteľné) a nedala si čas a priestor veci dôsledne, v tichu a v pauze vysvetliť. Inak sa mi zdal vhodný aj jej prístup k nám ako k participujúcim , kde nebola nad nami, iba nás moderovala, facilitovala, viedla, ale dokázala jasne vytýčiť aj hranice.
Posledné cvičenie s fyzickou spomienkou a príslušným gestom/dotykom mi prišlo veľmi potentné a mohla by z neho vychádzať ďalšia samostatná dielňa, takto som mal pocit predčasného konca.

pamäť, telesná pamäť, emocionálna pamäť, zrak a iné možnosti orientácie - v priestore (a čase?), pohľad dovnútra, do minulosti, safe space/brave space, jazyk ako nástroj rekonštrukcie spomienky, pohyb/gesto ako nástroj rekonštrukcie spomienky, rekonštrukcia, simulácia, spomienka, túžba, obava, trauma, liečenie, transgeneračný prenos

RP

Před začátkem workshopu jsme dostali instrukci: »Napište prosím o nějakém gestu při fyzickém kontaktu, které od druhého člověka určitým způsobem raději přijímáte, a napište, proč/jak se objevilo.« Tato instrukce pro mě fungovala jako úvod a způsob, jak se na celý workshop dívat. Všechna cvičení jsem spojil s přemýšlením o dotyku, pohybu a paměti.

Pozorovat tělo a být v kontaktu s jedním z bodů těla bylo jedním z prvních cvičení. Přemýšlel jsem o tom, jak tělo druhého probouzí naše tělo k nové formě pohybu, k jakým polohám mě toto cvičení navedlo. Zatímco osoba, která nás vede, může být zcela pohodlná, my ostatní se můžeme ocitnout v nepříjemných situacích. Stačila rychlá otočka a musel jsem oběhnout celou místnost, najednou jsem musel skákat nebo ležet na podlaze. Hodně jsem přemýšlel o tom, jak se v tu chvíli cítí ostatní. Bylo to zábavné, ale někdy tak obtížné, že jsem na tři vteřiny úkol opustil a čekal na vhodný okamžik, abych se mohl znovu zapojit. Kvůli své výšce jsem často musel být opatrnější než většina ostatních, aby se mi něco nestalo. V tramvajích si vždycky musím dávat pozor na tyče, zejména v těch starých, když stojím, nakláním se mezi ně. Působí jako můj partner při pohybu. Vzpomínky na tuto polohu mám nepříjemné, je to muka. Podobnou zkušenost mám i s dveřmi, strašně mě unavuje do nich vrážet, i když vím, že jsou nízké, někdy na to zapomínám.

Dalším cvičením, které je pro mě vždy výzvou, je vedení se zavřenýma očima. Absolutně důvěřovat někomu, že vás nezavede do nepříjemné situace, nechat se v místnosti ztratit... Nepříjemných situací nebylo mnoho, ale byly tam momenty překvapení. Nejpřekvapivějším momentem bylo dotknout se nového člověka, aniž bych věděl, o koho jde. Zasáhlo to hluboko do mé intimity, jako kdyby se člověk mohl dotknout mého nitra, i když to byl jen dotek prstů, krátký okamžik, kdybych v těch dotycích mohl zůstat déle, mohlo to přinést zcela nový okamžik porozumění. Vzpomínám si na Sensorium od Pinga, kde simulovali různé smyslové zážitky zvířat. Na mé tělo byly umístěny nové materiály, které jsem však nedokázal rozpoznat. Lidská mysl zoufale potřebuje rozpoznat, s čím se setkává. Pravděpodobně se blížíme k tomu, co bych nazval uncanny sensation. Poznávám určité vlastnosti materiálu, například že jde o člověka, ale zároveň je přede mnou velké prázdno.

Rád bych přešel k poslední části workshopu, kde jsme se zabývali návodem z mailu. Zatímco mnoho lidí mělo konkrétní gesto, já jsem měl objetí, nejuniverzálnější gesto blízkosti, ale zároveň velkého nebezpečí. Gesta vždy fungují v určitých souvislostech. Stejně příjemné gesto může udělat i člověk, kterému důvěřujeme a kterého máme rádi. Pokud ho však udělá někdo, kdo nám je nepříjemný, je to stejné gesto, které nechceme cítit. To je důležité i při inscenacích, které jsou v úzkém kontaktu s diváky. Jak nastavit situaci a prostředí, které umožní, aby pohyby a kontakt byly příjemné. Jak se nenásilně vypořádat s vlastním pohodlím a dobrým pocitem. Silné emoce mají velmi blízký protějšek. Řekněme, že láska má velmi blízko k nenávisti a zároveň k negativním emocím. Proč je to pro mě důležité, protože právě tento konflikt silných stavů je důležitým aspektem, který se objevil až v diskusi na workshopu. Když se dostaneme do tak silného kontaktu se svým já, naše tělo se rychle objeví v poli velkého konfliktu. Díky důkladné analýze toho, co se stalo, jsme si opravdu rychle uvědomili, že naše oblíbená gesta jsou pogosoto spojená s gesty žen. A gesta mužů jako by neexistovala.

DŠ