bonus

Co si musím pořád připomínat, aby se mi lépe pracovalo. Přízemní, praktické. A práce s dalšími lidmi.
Je fajn si hned při plánování projektu ujasnit svou roli v projektu, své časové možnosti. Říct si koho na tom co zajímá, co tím chce zkoumat / objevovat.
Je dobré stanovit si harmonogram i když se nedodrží. A taky říct si dopředu, jak bude zkoordinovaná výroba se zkoušením.
Je fajn rozdělovat zodpovědnosti.
Je dobré bavit se na začátku o atmosféře, barvách, … udělat si představu, jak ostatní přemýšlí.
Je dobré mít čas dělat zkoušky, ale taky mít čas je reflektovat, alespoň režisér-scénograf-dramaturg.
Když dělám v kamenném divadle, dřív, než začnu něco vymýšlet, zajdu se podívat do dílen a do fundusu, seznámím se s divadlem a jeho provozem. Ušetří to hodně času, práce, peněz, dohadování…
Nepodceňuju lidi v dílnách. Práce, kterou jim zadávám je vždy na pomezí hodně konkrétního a detailního, ale zároveň otevřeného pro jejich technologický vklad. Zároveň musím působit, že vím, co chci, jinak to udělají úplně podle sebe. Pokud jim na začátku přinesu podklady opravdu dobře vypracované, budou pak tolerantnější k chybám, nedokonalostem a předělávkám.
Návrhy musí především dobře komunikovat to co chci (musí být jasné a srozumitelné, pak až estetické). (Ale když jsou pečlivé, lidi se mnou radši spolupracují, protože vidí že se snažím a že aspoň něco umím.)
A obrázky všeobecně pomáhají komunikaci. I scénografa s režisérem, například. A třeba zdobenými perníčky si můžete naklonit i rozladěné techniky.
V divadle si neberu věci osobně. Ani v dílnách, ani na schůzkách, ani na zkouškách.
Divadlo je taky jenom práce. A taky se může nepovést.
Je dobré jít po zkoušce na pivo a zažít spolu i nějaký oddych.
Když jsem iniciátor projektu, beru zodpovědnost za čas ostatních členů týmu. Je dobré dávat prostor ostatním, ale zároveň dát najevo, že vím / tuším co dělám / kam směřuju / proč to dělám. Mít jejich důvěru.
Učím se svěřit odpovědnost jiným lidem. Nechat je dělat věci a věřit tomu, že to zvládnou. Přijímat pak když nevypadají podle mých představ, můžou být dobré i tak. Nebo taky často nemít jasnou představu o výsledku.
Naučila jsem se nezavrhovat věci na zkouškách hned když se mi zdají na poprvé jako nesmysl. Celé zkoušení je proces a nemám to v moci. Musím nechat pracovat taky náhodu a okamžik. A ostatní.
Prostě nemusí být vše podle mě. Učím se to. Naslouchat a přijímat návrhy jiných.
Je hrozně důležité, co člověk udělá i neudělá. Škrtání. Je drastické, smutné ale nutné.
Superschopnost scénografa je vědět co osrat a co ne. Vědět kdy přestat dotahování.
Superschopnost režiséra je komunikace s herci a se všemi.
Superschopnost herců je výdrž opakovat.
Superschopnost dramaturga je vidět celek.
Superschopnost produkčního je to že je.
Neustále propojuju všechno, co můžu (školu a projekty, teoretické úkoly s praktickými, téma jedné inscenace s druhou, na kterých právě pracuju).
To, co miluju, ale nevyužiju v jednom projektu, můžu použít v jiném projektu.
Jakmile se mi toho v jednom projektu nashromáždí moc, začnu to přelévat do jiných médií a nemám potřebu to všechno narvat do jednoho. Pak mě taky méně mrzí škrtání.
Nejhorší ale je odmítání práce na cizích projektech.
A říkání si o peníze pro sebe nebo na svou práci.
Ještě nevím jestli je lepší udělat něco jen tak a pak na to shánět peníze nebo sehnat peníze a pak mít ten tlak, že to musím dotáhnout.

Moudra ke kreativitě a o tom, jak dělat.
Dětská ilustrace vždy musí být něčím divná, aby děti zajímala.
Dragan mi říkal, že mi chybí velké gesto, tak teď vždy přemýšlím, jestli tam je nebo není a co by to mohlo být. Velké gesto je takový spojovák.
Sodja mluví o dramaturgickém minimu. O kontrastech, o dynamizujícím prvku.
Alterna mě učí, že divadlo nemusím chápat jen rozumově.
Když nevím, co dělat, sbírám. Sbírám věci, obrázky, informace. Když nevím co sbírat, dělám. Dělám i nesmysly. Hraju si. Vystavuju věci náhodě a náhodným spojením.
Když nevím co, jak dál, dávám si úkoly, např. zaplnit prázdný sešit. Nebo z posbíraných věcí se snažím udělat něco co dává smysl (např. suším sáčky čaje vyskládám do řady za sebe).
Když mám hlavu úplně zahlcenou jednou věcí a už mě ta věc hodně štve, obvykle se můj mozek začne bránit radikálním vymýšlením jiného projektu. Obvykle úplně opačného rázu. Těmto momentům věnuju velkou pozornost a zaznamenávám si je, protože chápu, že se do takového stavu nedostávám každý den.
Když jedu vlakem, udělám si plán toho co mám dělat, ale pak většinou dělám něco úplně opačného, po čem můj mozek a srdce touží a jsou to pak taky často nejcennější momenty v tvorbě. Už jsem se s tím smířila, že vlak není na plnění toho, co je třeba podle ostatních.
Tohle píšu taky ve vlaku a dělám si to trochu podle sebe.

Iva Ščerbáková

Co si musím pořád připomínat

Fail č. 1:

Letos je to 10 let, co jsem začala dělat amatérské divadlo ve studentském souboru OLDstars. Za těch 10 let jsem samozřejmě prošla mnoha faily, ale pokud mám popsat tři zásadní, tak je určitě nutné vrátit se v čase a postupovat chronologicky od těch nejzákladnějších, amatérských failů až po ty faily, které jsou spíše charakteru pokus-omyl. Vraťme se tedy do roku 2013, kdy jsem nazkoušela své úplně první představení s názvem Podivný případ se psem. V této inscenaci jsem hrála hlavní roli, měla jsem mnoho textu, a hlavně hodně vyprávění. Nebyla jsem zvyklá učit se takové množství textu nazpaměť, takže jsem jen čekala na chvíli, kdy přijde výpadek. A samozřejmě přišel, asi na první repríze, a to tím nejhorším možným způsobem.
Probíhá představení, všechno se zdá jít hladce, první scéna super, druhá super… třetí už je problém. Resp. není vůbec, úplně jsem ji vynechala. Asi se bude někdo ptát, jak je možný vynechat scénu, když jde o příběh, o vyprávění. Je to možné a stalo se to. Takže první a druhá scéna dobrý, třetí není a tím pádem je inscenace odsouzena k tomu, že ji divák tak trochu nepochopí. Ale v pohodě, jedeme dál! Čtvrtá scéna, pátá scéna… Mě najednou dochází, co se stalo, spoluherečkám už to samozřejmě došlo a kulí na mě oči, ale já pořád jedu dál, musím, musím ten text doříkat ať už to konečně skončí. Dobrý prostě nějak situaci ze třetí scény zmíníme jindy a divák třeba zase naskočí zpátky. V pohodě, hrajeme dál a přichází další z mých sáhodlouhých monologů. A co se nestane? Mám totální výpadek, nic, prázdno, nada, černo před očima a v hlavě opička s činelama. Normálně byste to nějak uhráli, prostě něco zaimprovizovali, tak přece víš, o čem ten monolog je, tak ho prostě jenom řekni svýma slovama. No jenže já ve svých 13 letech opravdu neznala triky na to, jak se vymotat z podobný situace, takže moje reakce byla taková, že jsem stála bezmála 3 minuty před diváky. Nakonec jsem ze sebe vydala jen to, že se všem moc omlouvám, ale že nevím, co mám říct. Odešla jsem z jeviště, následovalo dlouhé hluché místo, já si přečetla scénář a vrátila se zpátky. Bylo to strašný. Myslím, že jsem od té doby text nikdy nezapomněla. A když jo, není lepšího řešení než svůj fail divákům přiznat, trochu si ze sebe udělat srandu, vzít si do ruky scénář a udělat z toho záměr.

Fail č. 2:

Můj další fail vychází opět z hereckého prostředí. V rámci souboru jsem chodila na přípravné herecké kurzy na DAMU. Bylo to období, kdy jsem si vůbec nevěřila, nechápala jsem, proč se na školu hlásím – měla jsem pocit, že nic neumím. Nejvíc jsem bojovala (a pořád trochu bojuju) s expresivitou. Na jedné ze zkoušek jsme každý dostali monolog – já měla úryvek z monologu Kleopatry, Antonius a Kleopatra od Shakespeara. V tom textu Kleopatra Antoniovi vyčítá, že ji opouští, je velmi panovačná, povýšená… no prostě královna. Byl to zajímavý text, měl v sobě hodně emocí a v tu dobu šla Kleopatřina povaha hodně do kontrastu s tou mojí. Byl to proti úkol. No a přišel den, kdy jsem musela monolog prezentovat všem ostatním. Byla jsem extrémně nervózní, myslím, že nejvíc, co jsem za celý svůj život byla. Něco se mi v ten den přecvaklo v hlavě a řekla jsem si, že budu nejexpresivnější, co to jde. Vstoupila jsem na jeviště a cítila jsem, jak se mi hrne krev do hlavy a do celého těla. Byl to neuvěřitelný příval energie. Jenže to nebyla energie plodná, ale spíš destruktivní. Tlačila jsem ze sebe emoce tak moc, až se mi udělalo ze všeho toho adrenalinu a stresu fyzicky zle a zkolabovala jsem. Všichni se o mě báli a můj herecký výkon byl stěží dobrý… Spíš to muselo být děsivé pozorovat, jak se někdo tak strašně nutí do polohy, která mu je nepříjemná, proti jeho přirozenosti. I z tohoto zážitku plyne za mě hodně velké ponaučení. Jsem ráda, že jsem si vyzkoušela něco takhle moc přepálit, ale příště bych ráda zůstala nohama na zemi, a ne hlavou na podlaze.

Fail č. 3:

V prváku jsem se rozhodla, že by bylo hrozně zajímavé zinscenovat báseň Havran od Edgara Allana Poea. Upřímně zpětně moc nerozumím tomu, proč mě ten text tak strašně zaujal. Něco mě ale na něm lákalo a řekla jsem si, že to prostě zkusím. K realizaci jsem se dostala reálně až ve třetím ročníku, což bylo způsobené mimo jiné i covidem. Avšak nápad vytvořit performance s námětem Havrana ve mně zrál skoro dva roky, takže jsem celý ten čas pořád přemýšlela a přemýšlela. Tisíckrát jsem něco zahodila, tisíckrát jsem přinesla nový a nový nápad. A hlavně to celé mělo být velmi ambiciózní, plné technologických výmyslů a nevím ještě čeho dalšího. Ale neměla jsem nikoho, kdo by to vyrobil… Ačkoliv byla konečná performance ve výloze ve Vzletu asi celkem okey, nikdy jsem na škole sama za sebe necítila pocit většího selhání. Já jsem v tu chvíli vůbec nevěděla, proč to dělám, proč jsem v té výloze zavřená 8 hodin s televizí. Vůbec jsem nechápala, jak jsem k tomu dospěla a cítila jsem se jako hrozný lhář, který prezentuje to „dílo“, o kterém jsem dva roky mluvila. Nakonec jsme s Alex finální provedení vymyslely za dva dny, jen aby už něco bylo.
Myslím, že tohle je krásný příklad, jak moc se dá něco přemyslet tak strašně za roh, až je z toho úplné nic. Nevím… mnozí by mi asi řekli, že to tak strašné nebylo, ale já se toho pocitu asi nikdy nezbavím. Očekávala jsem od sebe mnohem víc a hodně jsem se zklamala, tak tuhle zkušenost považuju jako třetí zásadní fail – a to fail v úsudku. Dlouho jsem věděla, že je lepší ten nápad zahodit, protože z něj nic kloudného neplyne, ale neudělala jsem to.

Anna Datiashvili

Ze života Aniččiných failů

1.
Jeden z mých největších failu, jestli tomu tak vůbec můžu řikat, byli zimní klauzury z
autorského představení v třetím ročníku mého studia na bakaláři.Byl to jeden z těch periodu, když mě katedra autorské tvorby natolik štvala, že jsem z celého konceptu studia a zdějšího programu byl nesmírně moc unavený, smutný a především navštvaný.
Nemohl jsem se dočkat letního semestru a státnic…No, jen abych z KATAPU byl pryč.
Z tohoto důvodu jsem se rozhodl přijít nepřipravený na klauzury a celé představení, které mělo mít kolem dvaceti minut zainprovizovat. Sebevědomě jsem si myslel, že text psát nebudu, už vůbec ne se ho učit. Měl jsem na mysli si obléct svůj starý bílý plášt ze studia medicíny a na jevišti udělat něco jako ,, první hodinu anatomie” kde bych já byl v roli profesora, který přednáší ( předce něco z ty anatomie jsem si stále pamatoval), kdyžto publikum mělo být v roli studentů. I přesto, že jsem se tvářil, že mi je jedno jsem byl hodně nervozní. Jak jsem se dozvědel, byl jsem jediný nepřipravený. V první frontě jsou všechny pedagogové, v ostatních studenti. v publiku je kolem třicetí lidi.
Do prostoru vcházím sebevědomě. Navlíkám si bilý plášt. Divám se na publikům, konkretně na paní Pilátovou, která se divá s přející pozornosti. Vedle ni je profesor před kterým se necitím dobře. On jako kdyby odmítal se na mě divát, a místo toho se drži za hlavu a divá do podlahy. Jsem zkamenělý. Otevirám pusu, ale slova nejdou ven. Potím se. Jsem víc a víc nervozní. Zase se divám na paní Pilátovou, která se usmívá a kýve hlavou jako kdyby mi chtěla říct ať do toho jdu. Začínám brečet. I když se snažim zadržet slzy, nejde to. Mám hysterický záchvat pláče. Všichni se na mě dívají. I ten strašidelný profesor se na mě zklamaně dívá. Můj spolužák se mi směje. Ja pokračují plakat bez jednoho vysloveného slova. Nedokážu odejít z jevište ani přestat plakat.
I tak jsem plakal dobrých deset minut, bez přestání. Nikdo mě nepřerušil. Všichni se jenom diváli. Nakonec Jan Hančil, kterého můj projev přestal bavit řekl : Nikolo, běžte ven prosím. Další den se v KOS-u objevila známka D.

2.
Před dvěma lety jsem měl první veřejné vystoupení se svoji hudbou, a to na hudebním
festivalu. Měl jsem vystupovat na malé staigy pro písničkáře, což se mi zdálo super. Nebyl jsem nervozní protože mě stejně neuvidí moc lidí a to všechno bude tak jak má být…komorní a intimní. Potkal jsem několik mladých českých písničkářů se kterýma jsem se kamaradíl během festivalu a díky kterým jsem se cítil velmý příjemně. Noc před vystoupením jsme hráli u ohně, kde jsem zapoměl kytaru. Než jsem se vzbudil, už
byl čas na moje vystoupení. Jak celý den svítílo slunce, a moje kytara zůstala na slunci, byla celá rozladěná. (Jak jsem celý den prospal jsem se toho vůbec nevšim) Vstoupil jsem na stage a začal hrát. V publiku ku překvapení bylo víc lidí, než jsem očekával. Byl to příjemný pocit. Uprostřed konzertu se na staige dostal random mladík z publika a beze slov se mi přiblížil a snažil se mi vzít kytaru z ruky.
Byl jsem v šoku.
Proč to dělá…
Byl jsem uprostřed písničky. Sahal na moji kytaru a snažil se ji dostat z mé ruky. Dodnes se divím, proč mi včas neřekl co se snažil udělat.
Podivál jsem na něho, nedovolil mu, aby se dotíkal moje kytary, a před celým publikem ho poslal DO PIIIIIIP.
Nikdo nebude vstupovat do mého performativního prostoru!!!! - Řekl jsem nahlas, a
publikum se smálo.
Chlapec se vrátil do publika, potichu seděl a plakal. Poté, co jsem dospíval konzert jsem s velkým sebevědomím vstoupil do publika, abych pochopil, že koncert byl jedná velká katastrofa. Celou dobu moje kytara byla tak rozladněná, že mé písníčky neznili tak jak měli. Nikomu se konzert nelybyl krom ty scény s chlapcem, který, jak jsem se od něho pozdějí dozvědel, chtel jenom naladit moji kytaru.

3.
Tenhle fail je spojený s předstvením, které jsme hráli spolu s moji kamrádkou z Makedonie Ivanou, a to pro balkánské publikum v Praze.
Za tenhle fail se docelá dost stídím a doufám, že se mi už nikdy znovu nestane.
Předstvení mělo celkem velkou odezvu a hráli jsme ho každý týden a to v prostorech
balkánského kulturního centra kde se naštěstií nebo bohužel slouží domácí rakije.
Jeden krát se mi stalo to, že jsem celý den nic nejedl, ten večer se na nás měl přijít podivát makedonský ambasádor se svoji ženou se kterýma jsme se před inscenaci s Ivanou seznámily. Ivana, jokžto pilná a profesionální herečka se omluvila a šla se soustředit a připravovat na představení. Já, neprofesionální hovado jsem se zakecal s panem ambasádorem a tak jsem se trochu opil. Představení bylo horší, než všechni ostatní, a to prtože jsem byl moc pomalý, měl červené očí, zapoměl text atd….
Poté jsem se cítil hrozně, protože to nebylo racinoální, nebylo to fér k Ivaně…Dodnes se za to stidím.

Nikola Jankovic

1) Nemít toho moc
První pravidlo je to, se kterým sama nejvíc bojuji a snažím se ho učit. Nevadí mi „mít toho moc“ co se týče času, mám celkem ráda nabité dny. Ale vím, že moje hlava nedokáže udržet moc různých projektů najednou. Nedokážu rychle přepínat mezi tématy tak, abych se do nich dokázala opravdu ponořit a dostat se přes jejich povrchní vrstvu někam hlouběji. Proto se snažím mít vždycky jeden hlavní projekt, se kterým tak trochu „žiju“, a pak třeba nějaké menší, které nevyžadují tak intenzivní práci.

2) Začínat společně
Většinou jsem to já, kdo iniciuje projekt, na kterém pak pracuji. Mám ale ráda týmovou spolupráci, takže pokaždé nastane moment, kdy moje zapálení do projektu musím začít sdílet s ostatními a musím se pokusit je nadchnout. Jenomže to, že vás začne zajímat nějaké téma, nebo forma, nebo prostor (cokoli, co je na začátku), má často velmi konkrétní důvody – např. byla jsem ve Zlíně, začal mě zajímat jeho příběh. Proto podle mě nestačí sednout si s tvůrčím týmem ke stolu a slovně mu vysvětlit a odprezentovat, proč je důležité a zábavné zrovna o tomhle udělat inscenaci. Proto se pro začátek každého procesu snažím vymyslet nějaký společný zážitek, nebo sérii zážitků, skrze které si k tématu hledáme cestu jako by znova a společně. Může to být výlet, návštěva galerie, setkání s nějakým svědkem nebo odborníkem. Když jsem dělala ve druháku klauzuru o olympiádě a atletice, šli jsme si s herci zaběhat štafetu na stadion – a bylo to skvělý. Divadlo je prostě praktická věc od začátku do konce, a myslím, že by od praxe měla i začínat.

3) Pokaždé je to jiné
Chtěla jsem napsat odstavec o zkoušení, ale musím sama sobě přiznat, že po těch několika zkušenostech, které mám – vlastně nevím, jak zkoušet. Pokaždé to zkoušení vypadá úplně jinak – což se odvíjí samozřejmě od toho, jestli jsou v inscenaci loutky, jestli se v ní hodně pracuje s textem, nebo zda zkoušení hodně stojí na improvizaci. Vždycky musím přijít na úplně nový způsob. Když jsme např. zkoušeli Nebezpečí přetečení, zjistili jsme, že pokud nemáme předem napsaný text, na kterém chceme pracovat, není na čem pracovat – nedalo se moc improvizovat, protože inscenace pracovala s tak přesným a specifickým jazykem, takže pokud jsme improvizovali na zkoušce, vznikali možná zajímavé věci, ale nekorelovali se zbytkem inscenace. Při zkoušení Zlína jsme byli zase dost závislí na scénografii a pokud nebylo něco vyrobené, museli jsme třeba zkoušku i zrušit. Je to pokaždé úplně nová strategie, a teprve na konci procesu zkoušení mám pocit, že vím, jak na to. Z toho vyplývá pouze to, že člověk nesmí být překvapen, že je zase překvapen.

4) Projížděčka jako nástroj
Jedna z věcí, která se mi osvědčila v jakékoli fázi procesu, je projížděčka. Zkouška, při které se pokusíme přehrát inscenaci od začátku do konce – bez ohledu na to, v jakém je zrovna stavu. Projížděčky se většinou dělají ke konci procesu, v generálkovém týdnu. Ale osvědčilo se mi dělat je daleko dřív, i za cenu toho, že budu muset část inscenace úplně vynechat (přeskočit). Ukáže se tím strašně moc. Jaké má inscenace tempo, kde mě nudí, kde je moc zběsilá, jaké části působí vykořeněně, a jaké naopak nečekaně korelují. Párkrát už jsem uplatnila i to, že jsme projížděčku udělali v naprostém začátku zkoušení – poskládali jsme za sebe pár nahozených scén, během jednoho dne vymysleli, jak všechno propojit a na konci zkoušky si „zahráli představení“. Po zhlédnutí „celku“ je pro mě jednodušší klást si některé zásadní otázky: Jaká je atmosféra? Jak je to srozumitelné? Jak to všechno sedí dohromady? O čem to je? Taková projížděčka mi pak slouží jako něco, k čemu se buď chci v dalším zkoušení dále přibližovat (pilovat to) nebo jako něco, od čeho je potřeba držet se dál. Je to pevný bod, o kterém se dá mluvit a kterým jsme si všichni prošli.

5) Strach
Mou tvorbu často a téměř kontinuálně provází strach. Přijde, jakmile přejdu od radostného a intuitivního nápadu k začátku realizace a provází mě až do premiéry a prvních repríz. Možná, že časem (věkem) a počtem zkušeností bude menší a menší, ale možná, že ne. Je přirozený a myslím, že i logický. Chtěla bych dělat dobré divadlo (umění) a bojím se, že nebude tak dobré, jak bych chtěla, nebo že bude dokonce hodně špatné. A že to všichni uvidí. Ale vždycky, když mě strach přemáhá příliš a blokuje mě v tvorbě, vzpomenu si na Marka Bečku a jeho skvělé divadelní moudro: „V nejhorším se to nebude nikomu líbit.“

Marta Hermannová

4 příběhy o tom, proč na veřejnosti moc nezpívám.
Dva z nich jsou o textech, jeden o tvrdohlavosti a jeden o nešťastném učiteli.

Všechno to začalo na akademii, kde jsem se dříve učila na činoherní herečku, přijímací zkoušky tam samozřejmě zahrnovaly i zpěv. Takže dvě písničky, strach a nervozita, ale mám hudební sluch.
Nejpřísnější učitel mě samozřejmě neměl rád. Řekl mi: "Už nikdy nezpívej!" - malé Sofii v prvním kole přijímacích zkoušek, to už si uvědomuji, že je to prostě nešťastný a proto zlý člověk, ale tehdy to vypadalo - že se zhroutil celý svět. Prosím vás, jestli se chystáte být učiteli - nedělejte to. Prosím, jestli jste na mém místě - nevěřte tomu:)

Pak byly koncerty z katedry, kde měl každý milion písniček, protože každý znal ty své a nikdo neznal ty společné. Takže lidi stáli vedle mě a doufali, že znám slova, spoiler - znalo je jen pár lidí z celého koncertu 20 lidí. Prosím, buďte zodpovědní a neučte se slova v den koncertu:)

Pak byl výlet do Prahy, jiné město, stejné problémy. Byli jsme s kamarády požádáni, abychom na koncertě zazpívali ukrajinské písně, každý jsme znali jinou, tak jsme se je učili jeden od druhého, nakonec slova jedné z nich nikdo neznal a my jsme jen s červenými obličeji mlčky hráli na nástroje. A sloku jsme zpívali všichni najednou v různých verzích. Prosím, domluvte se, a kdybyste neměli čas, tak se tvařte, že je to správně:)

Další příběh o mezinárodním projektu, do kterého jsem měla štěstí se dostat. Až na to, že to byla neznámá země, klima, nevzala jsem si teplé oblečení a onemocněla. Jednou ze součástí projektu byl sbor, ve kterém jsem zpívala, měli jsme tři koncerty za měsíc a neustálé zkoušky. Samozřejmě jsem brala léky, ale při neustálé zátěži hlasu se to dost špatně léčí. Jsem tvrdohlavý člověk, takže jsem si samozřejmě řekla, že budu vystupovat dál. Ale na koncertě jsem stála uprostřed, v slzách z bolesti v krku, a pak mi hlas zmizel úplně. Bylo to tak bolestivé, že jsem musela odejít z pódia. Můj kamarád, který byl divákem, mi později řekl, že si myslel, že pláču, protože jsem byla dojatá, říkal, že to bylo krásné. Ležela jsem v zákulisí a brala prášky. Pak jsem několik dní vůbec nemluvila.
Prosím, važte si svého zdraví a nedělejte ze sebe hrdinu.

Závěrem mohu říct, že to byla zábava, takže absolutně nelituji a nedoporučuji vám to.

Sofiia Fedorovska