DARIA GOSTEVA

Půda
Moje nápady stejně jako loutky a scény které vyrábím, pocházejí z podkroví kde je množství všelijakého krámů, nalezeného ve všech možných místech. Nevím z čeho vznikne nápad proto je potřeba různorodá zkušenost. Je nutné furt tam něco házet - hledat, vidět, zažívat nové. Cestování je důležité. Starat o svou pudu je také práce, jinak vařím se furt ve stejných tematech, přestávám snít, mizí mi z tvorby radost.

Povrhní znalosti
Hodí do divadla, je to přece způsob orientace. Připadám sama sobě jako poskakující po hladině vodní strider.


Fixace
Je dobrý mít kam to všechno zapsat, nahrát, vyfotit.
Třeba hudebnice Frieda, se kterou dlouhodobě pracuju, furt nahrává na mobil zvuky, šumy, pár-sekundové melodie hned jak ji napadnou. Do značné míry z nich jsme vytvořili fonogramu představení Moskva-Dačnoje.


Zraní
Nic z toho co jsem dělala nezačínalo tématem ale spíš nějakou vtíravou myšlenkou, představou, anekdotou, situaci. Často je ani nevnímála jako něco užitečného, hodícího do divadla. Však ta myšlenka časem proklouzne do snů, rozhovorů, tím se trochu rozvine dál nebo někdo upozorní že by to šlo zpracovat divadelně.
Nápadů všichni máme spoustu a proto je dobré počkat. To, co bude dráždit i po roce, pravděpodobně je to nejzajímavější, nejzáhadnejší.

Nenechávat příliš na dlouho ale také není prospěšný, nedodělané věci berou energie. Michael Vogel třeba sbíra nápady které nemůže zatím ustutečnit do papirových složek aby si vyklidil místo v hlávě.

U mě čas zraní je rok-dva, u M-D bylo tří.


Okecavání nápadů.
Ozvučování svých nápadů i když jsou ve začáteční fáze a nedávají vůbec smysl, dělá je víc konkrétními, hmotnými, nabízí pohled zvenku. Kdokoliv s kým svou myšlenku sdílím na chvílí se stává mým spoluhráčem. Třeba jsem vyprávěla jedné umělkyni o tančících česnekách a ji k tomu napadl Tčajkovský. Večer už jsem měla vizi jak celé představení sestavit. Hodně dobrých nápadů bych ani nevšimla kdyby mě zvenku neupozornili že by se hodili do divadla.
Neskrývat své ideí pomáhá mi i proti prokrastinace - když chci něco udělat ale furt to posouvám, oslovím pár důležitých pro sebe lidí a řeknu jím že už na tom pracuju. Potřebují trochu tlaku.

Najít někoho kdo tomu rozumí.
Je potřeba od začátku vyjednat jestli další člověk tvému materiálu intuitivně rozumí, jinak budeme táhnout do různých stran. Týče se to i spolupracovníků, i rádce.
Stejně když rozhoduju jestli jít do cizího projektu - nepracovat i s nejlepšími lidmi na materiálu který mě nebaví.

Vedoucí
Nepotřebuju velký zásah od vedoucího ale je vzácnost ho mít.


Hnízdování

Čím víc je neuchopitelné téma, tím víc je důležita tato fáze. Třeba u Těžkého divadla.
Budování hnízda je procesem, kdy různorodé nesouvisející materíaly - střepy myšlenek, textů, obrazů, dok materiálů a pod. začnou se k sobě přitahovat jakoby nějakou gravitačním sílou.
Na někoho s kým jsem pracovala moje sbírky působili jako chaos, něco zbytečného. potřebuju ale takovou sbírku mít a sdílet ji navzájem, aby každý účastník přispěl do ní svými nálezy. Společně se o tom pobavit. Je to mimochodem i skvělý způsob poznávání se navzájem.
Je překvapivě jak hodně věci zamlčíme protože myslíme že nemají s tématem nic společného. Třeba Tomáše nikdy nenapadlo že jeho zkušenost Tatranského nosiče má něco společného s Těžkým divadlem.
Na tuhle fázi by mělo být dost času. Je to prostor když můžu se objevit něco jen tak pro sebe.


Nepoužívat všechno
To co nasbíráme může nám pomoct na začátku zkoušení ale není potřeba používat hodně věci. Radši nechat je stranou a jít zkoušet s materiálem.
Většinou se stane že zkoušky s materiálem dovedou někam kde už to trochu známe, vzpomeneme, že už někdy jsme o tom bavili.

Zkoušky s materiálem
U loutkových věci potřebuju zaprvé vyrobit loutky a pak s nimi se prohrát. Výroba loutek pro mě je procesem intuitivním, hledám jaký materiály k sobě se táhnou, navazují kvalitou, barvou, formou. Proto nerada dělám nákresy.
Je potřeba naslehnout materiálů, netlačit na nápady, vrátit se k ním později.
Je tu také místo pro improvizace. Hodně scén v Dinopeře se vzniklo z improvizace.

Zapínač
V každém tvůrčím procesu prožívám mučivé, občas hodně dlouhé období, kdy nevím jak na to. Pak kdyby se něco překliklo - dostanu do stavu potoku, kdy už mě to baví.
Jak ten zapínač spustit nevím, občas sedím dny u nasbíraných objektů, občas proházím lesem/městem,někdy potřebuju pohled z venku (i očividní věta vyslovená jiným člověkem může všechno vysvětlit).
Hlavně je potřeba strávit hodně času se svým materiálem.

Pojďme to zkusit.
Tím ušetříme hodně času.

Loutky
V loutkách je možný udělat všechno, jakýkoliv bizarní nerealistický nápad.

Zkusit hudbu
Poprosím Friedu, aby vytvořila kousek zvukového materiálu, občas vymysli to celý sama nebo heslovitě s ní sdílím co se děje, třeba:
“Sněží. Kohout”.
Od hudby je skvěle se odpíchnout, vyvolává představy, pomáhá rytmický.
Byla by škoda ji zapojovat až na konec zkoušení.
Chtěla bych zkusit aby se to všecho rodilo z hudby.


Nechávat prostor
To, co nevidíme je stejně důležité jako to, co ukazujeme.
Nechat svobodu pro představivost diváka bylo pro mě nejvíc objevným v práci na Moskvě-Dačnoje. Dlouho jsem hledala jak ukázat divákovi svůj dům aby měl ty konkrétní detaily které jsou tak důležité pro mě. To ale nejde. Nechat nejvíc prostou formu, která přece není formální, a nabídnout prostor představivosti diváka. Najít balance mezi osobním a abstraktním, nechat ticho a prázdno dalšímu člověku a ne používat všechny nápady - tomu se učím.

Neopakovat
Neopakovat to co je viditelné v hudbě a naopak. Neilustrovat, každá divadelní složka je rovnocenní.
Čti Heinera Goebbelse.

Když pracuju sama
Je tam přece partner - loutka či materiál. Je to také zábava.

Aby každý měl svůj kus práce.
V divadle Tenj v Moskvě jsem vyráběla loutky a scénu, malovala. Byla jsem šťastná. Měla jsem přizpůsobit vizi režiséra, furt ale měla hodně svobody.
Když zvu do projektu spolupracovníky, většinou už mám trochu vizi jak to bude vypadat. Nechci ale pracovat hierarchický, pouze plnit něčí vizi nebylo by zábavou pro mě a nechci to nabízet dalším lidem.
Je ale možný vymyslet kus práci ve které další tvůrce bude dělat co chce.
V Dinopeře se nám to podařilo

Pozvat na zkoušku
Stydím se ale dělám.

Dělat jeden hlavní projekt.
A možna ještě jeden oddechový, jen tak, pro radost.

Nedělat divadlo ze zvyku.
Dát si pauzu a dělat něco jiného.

MICHAL SIKORA

Kostlivec

Od svého dětství jsem vždy cítil zklamání v okamžiku, kdy se z nadšení pro práci, stala zatěžující neperspektivní vize, jen jakási chyba v rozhodnutí. Ať už šlo o mé hraní na klavír na základní umělecké škole, kdy jsem s postupně narůstající nechutí cvičil Bachovu etudu celý školní rok, či pokusy o detailní reprodukci obličeje krásky inspirované antickou Artemidou nalezenou na internetu, kdy se postupně v procesu tvorby vytrácel smysl i nadšení, převážně z blížícího se výsledku.

Tito kostlivci neukončených prací mě pronásledují při pomyšlení v samotné fázi koncepce a vymýšlení nápadů dodnes.

Co se týká konkrétního pocitu z divadelní práce, mohu uvést práci na autorské inscenaci, kterou jsem zahájil před počátkem studia na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) ve spolupráci se spolužačkou z bakalářského programu. Z pohánějícího nadšení z úspěšného absolvování přijímacích zkoušek jsem se rozhodl věnovat čas přípravě na DAMU již před oficiálním zahájením studia, a jak jinak, než zkoušením.

V té době jsem pravidelně dojížděl z Ostravy na každou zkoušku, snažíc se tak předem zapojit do atmosféry instituce, kterou jsem měl pak navštěvovat po dobu následujících tří let a měla se stát mým domovem. Toto období sloužilo nejen k aklimatizaci, ale též k sblížení se s prostředím, v němž jsem měl strávit následující fázi svého vzdělávání.

Nyní jsem schopen v následujících řádcích vyjádřit konstruktivní kritiku svých postupů a rozhodnutí v několika klíčových aspektech:

Během naší praxe jsme se, pozbývající jakýchkoli předchozích znalostí týkajících se autorské tvorby, dramaturgické práce, režijních zkušeností, věnovali intenzivnímu zkoumání, hledání, řešení otázek směřující k obsahu dané inscenace, a to i často celé dny. Naším cílem bylo nalézt situace, které by měly potenciál poskytnout hlubší a podstatnější vhled do daného tématu. Bohužel výsledkem našeho úsilí byly spíše plytké a povrchní konstelace, což vyústilo v omezenou úroveň komplexity a hloubky našich autorských výtvorů.

Následně s každým dalším postupem v procesu tvorby jsem postupně začínal pociťovat vzrůstající zklamání nad směrem, kterým se naše tvorba ubírala. Můj pocit neúspěchu byl umocněn postupným odhalováním nedostatků v samotných základech našeho snažení. Ve snaze identifikovat závady jsem intenzivně analyzoval proces tvorby a hledal chyby, zejména v koncepčních a strukturálních aspektech naší inscenace.

V konečném důsledku jsem postupně dospěl k závěru, že problém nespočíval pouze v procesu tvorby či základech dané inscenace, nýbrž především ve mně samotném. Osvojil jsem si postoj, v němž jsem se mylně utvrzoval v přesvědčení, že jsem schopen vytvářet inscenace bez jakýchkoli předchozích znalostí a to ihned po úspěšném absolvování přijímacích zkoušek. Tato iluze o mé schopnosti okamžitého tvůrčího úspěchu bez potřebné odborné přípravy měla za následek frustraci a zklamání nad neuskutečnitelností mého původního přesvědčení.

Tím, že jsem opomíjel nutnost systematického a postupného získávání znalostí a dovedností v oblasti autorské tvorby, jsem se vystavil riziku nedostatečného porozumění a představy o náročnosti samotného procesu. Má výchozí představa o snadné tvorbě inscenace se tak ukázala jako nerealistická, což mě vedlo k hlubší reflexi nad vlastními očekáváními a nutností systematičtějšího přístupu k vlastnímu uměleckému rozvoji.

Důsledky mého neúspěchu v počátcích autorské tvorby však nezůstaly omezeny pouze na mou vlastní zkušenost. Zjistil jsem, že tento nedostatek schopnosti se projevil i v celém inscenačním týmu. Převládal v něm obecný pocit zklamání, nedokončení či zbytečnosti, který jsem z velké části připisoval sobě samému, a to z důvodu, že se jednalo o můj prvotní impulz vytvářet tento projekt. Můj nedostatek zkušeností a neschopnost efektivně vést proces tvorby inscenace měly za následek dusnou atmosféru a nedostatek motivace v týmu.

Celkový proces, který vedl k neúspěchu v tvorbě inscenace, měl rozsáhlé dopady na umělecké sebevědomí, nejen mé vlastní, ale také kolektivní zkušenost a spolupráci v inscenačním týmu. Zklamání, které se v týmu projevilo, nebylo pouze osobní, ale stalo se sdíleným aspektem, který zasáhl do celkové atmosféry tvůrčího procesu.

Tato situace vyžadovala nejen individuální reflexi nad vlastními nedostatky, ale také naléhavou potřebu konstruktivního řešení. Vzhledem k naší stísněné časové situaci a narůstajícímu tlaku prvního zimního semestru se zdálo přijatelné přesunout realizaci projektu na pozdější období. Nicméně, i přes snahu odložit projekt na dobu, kdy by byly vytvořeny vhodnější podmínky, se nám nepodařilo najít adekvátní časový rámec pro jeho provedení.

S postupujícím semestrem a narůstající zátěží studijními povinnostmi jsme došli k tichému a kolektivně sdílenému závěru, že tento projekt, i přes naše snahy, nemá prostor pro realizaci v daném termínu. Naše zkušenost nám poskytla důležité ponaučení o nutnosti realistického plánování, řízení očekávání a vzájemné komunikace v týmovém uměleckém prostředí.

Tato konkrétní situace výrazně ovlivnila mé umělecké sebevědomí a stále má vliv na mé pocity a přístup k tvorbě dodnes. Kdykoliv se objeví nový nápad nebo myšlenka pro umělecký projekt, ať už se nacházím ve fázi iniciace, nebo v průběhu zkoušení, kde zastávám roli primárního hybatele a odpovědné osoby, vnímám vnitřní nejistotu ohledně schopnosti dokončit danou práci. Často tak přemítám nad tím, zdali mám dostatek znalostí nebo dovedností na splnění daného úkolu, či se pouze nesnažím dosáhnout něčeho, co přesahuje mé schopnosti.

Pocit nesjednocenosti s vlastní tvůrčí vizí mě provází až do chvíle, kdy je dílo úspěšně dokončeno. Přestože tento strach a pochybnosti mohou být přítomny v průběhu celého procesu, často se stává, že jsem nakonec hrdý na to, že jsem svou práci dovedl do konce. Tato vnitřní výzva a neustálý boj s sebou samým vytvářejí dynamiku, která obohacuje mé umělecké úsilí a přispívá k osobnímu růstu.

Z této zkušenosti jsem získal několik důležitých ponaučení, která ovlivňují mé umělecké působení a přístup k tvorbě. Prvním z nich je nutnost realistického posouzení vlastních schopností a znalostí před zahájením náročných uměleckých projektů. Bylo jasné, že můj předpoklad o schopnosti okamžité tvorby bez patřičné přípravy vedl k neúspěchu a zklamání.

Druhým ponaučením je důležitost systematického a postupného získávání dovedností a znalostí nejen v oblasti autorské tvorby. Bez hlubšího porozumění a zkušeností nelze efektivně vést a realizovat umělecké projekty. Tato zkušenost mě utvrdila v přesvědčení, že tvůrčí proces vyžaduje pečlivou přípravu a odborný přístup.

Třetím ponaučením je význam komunikace a spolupráce v týmovém prostředí. Nejen že má individuální nejistota vliv na celkovou atmosféru kolektivní tvorby, ale i nedostatek transparentní komunikace může mít negativní důsledky na motivaci a výsledky týmu.

Závěrem, i přes vnitřní nejistoty a obavy, které tato zkušenost vyvolala, jsem si částečně osvojil schopnost překonávat své vlastní pochybnosti a dokončovat umělecké projekty. Úspěšné dokončení práce se stává potvrzením možnosti překonat tvůrčí výzvy a je připomínkou, že každá obtížná cesta může vést k osobnímu a uměleckému růstu.

Bohužel kostlivci ve skříni stále drkotají zuby..

Ach ty termíny!


Představte si situaci, kdy jste byli konfrontováni s výzvou zapomnětlivosti v kontextu profesních povinností, jako jsou zkoušky, reprízy či schůzky. Na danou povinnost jste zapomněli a na dané místo jste v daný čas nedorazili.

Tato nezáviděníhodná situace, která se týkala opomíjení stanovených termínů, nebyla jednorázovým incidentem v mé dosavadní umělecké kariéře, která je zejména v počátečním stavu. Prakticky nahlíženo, mohl bych tvrdit, že opomíjení těchto termínů není pouhým ojedinělým projevem nepozornosti, nýbrž zrcadlením repetitivní chybové dynamiky v rámci mého profesního života. Vysvětlím na "děsuplném" příkladu.

Je květen, neděle, 17:29. Sedím u mámy v Karviné na odpolední kávě. Náhle cinkne upozornění na mobilu. S nulovým předpokladem závažnosti zapnu mobil a objeví se upozornění v kalendáři: událost dnes v 18:30 - Saturnin v Slezské divadlo Opava.
Ano na Ostravsku se hraje v 18:30 a druhé ano, hrál jsem tehdy v Opavském divadle Saturnina, kde jsem ztvárnil roli Milouše. Jednalo se o velmi konzervativně zpracovanou inscenaci s komediálním nádechem pro celou rodinu.

První co udělám je, že zavolám své alternaci, tedy Štěpánovi. Štěpán s klidným hlasem řekl, že je v Praze, také užívá kávy a že dnes určitě hraju já. Informaci o mé dnešní nedělní povinnosti stanout před publikum opavského diváctva a bavit je svým “mutujícím“ hlasem Milouše potvrdila v telefonátu i sama paní inspicientka. Na mou otázku co se stane, pokud bych přijel později s velmi lehkým a také klidným hlasem odpoví, že: „Pokud přijedeš o 15 minut později, budeš zvát všechny v hledišti na víno.“ - proběhl lehký výpočet: pokud se jedná o vyprodanou reprízu, což se určitě jedná, protože inscenace Saturnin je vždy v Slezském divadle vyprodané a kapacita hlediště je 357 míst, což by při průměrné ceně skleničky vína za 60 Kč vyšlo na 21 470 Kč. Infarkt.

Mé výpočty přerušila s další informací: „Pokud by jste přijel o více jak 30 minut později, jsme nuceni danou reprízu zrušit a naúčtovat ti ji.“ Proběhl rychlý výpočet - pokud se jedná o vyprodanou reprízu, což se určitě jedná, protože inscenace Saturnin je vždy v Slezském divadle vyprodané a kapacita hlediště je 357 míst a cena jednoho lístku v průměru stojí 280 Kč vyjde jedna repríza na 99 970 Kč. Infarkt! Při svém tehdejším honoráři 1500 Kč bych musel odehrát nejméně 67 repríz této rodinné komedie.





Slíbil jsem, že přijedu včas, že k těmto situacím určitě nedojde. Zavěsil jsem. Panika.
17:40.

Jediný, kdo v danou chvíli zachoval chladnou hlavu byla moje máma. Doslova mi vrazila 2 tisíce do rukou a oznámila mi, že je taxík na cestě.

Rychlé rozloučení a už jsem byl v taxíku. Jen pro představu - mámin byt v Karviné je od Slezského divadla vzdáleno přesně 60km, tedy bezpečnou jízdou podle předpisů 54 minut. Vyrazili jsme. 17:50. Vyvíjím nemalý tlak na pana taxikáře, ten je však v klidu a s potutelným úsměvem na tváři stlačí na pedál. Přes Ostravu jsme se přehnali kolem 100 km/h. Následovaly kopečky dělící Opavu a také další telefonát paní inspicientky s dotazem, zdali jsem již někde poblíž. Nebyl.

Je 18:23, panu taxikáři jsem zaplatil vším, co jsem měl a vyřítil se z auta. Na popadnutí dechu nebyl čas. Vrazil jsem do šatny, převlékl se, nalepil svůj pubertální umělý knír mastixem a s lehkým zakopnutím jsem dopadl na jeviště, do poklidné polohy u kávového stolečku, kde jsme po rozhrnutí opony měli sedět se svou kolegyní, představující mou maminku a pít kávu. 18:28. Na jevišti jsem sám, kolegové se trousí po cigaretě a já, ačkoliv sedím v klidu, uvnitř křičím.

Ponaučení?

Chyba v této situaci nastala v mé nedostatečné kontrole pracovního kalendáře a nevědomí předem stanovených závazků. Tudíž já, který se měl v daný časový úsek dostavit na nástup před začátkem představení jsem nebyl dostatečně informován o této povinnosti. To vyústilo v překvapivou situaci, kdy došlo k zjištění závazku až v poslední chvíli, tedy při odpolední kávě s matkou.

Další možná chyba spočívá v nedostatečné komunikaci ze strany divadelního personálu. V některých divadelních institucích bývá zvykem, že inspicient*ka rozešle hercům, ať už externím či s úvazkem, zprávu o nadcházejícím závazku a to zpravidla den předtím.

V dané situaci se otevírá otázka morální povahy, kde se setkává individuální zodpovědnost s nečekanými okolnostmi a povinnostmi vůči ostatním. V první řadě se ukazuje, že závazek k divadelnímu představení není pouze profesionální povinností, ale také závazkem vůči kolegům, divákům a celému divadlu. V tomto kontextu je nutné vzít v úvahu nejen finanční následky, ale i potenciální rozčarování diváků a narušení celé divadelní produkce.

Dále zdůrazňuje význam rychlé a efektivní komunikace. Okamžitá konzultace s relevantními lidmi, v tomto případě s alternujícím hercem a inspicientkou, byla klíčová pro okamžité vyjasnění situace. Rychlá a jasná komunikace je nezbytností při řešení problémů a minimalizace následků.

Tato situace také ukazuje na potřebu připravenosti. Mít plán na zvládání nečekaných událostí a rychle reagovat na ně může minimalizovat jejich dopad a udržet situaci pod kontrolou.

Dalším důležitým bodem je ocenění rodinné podpory. V této situaci zasáhla matka poskytnutím finanční pomoci a vyjádřením porozumění. Rodinná podpora může být nejen v krizových situacích nepostradatelná a měla by být vnímána jako cenný aspekt profesního i osobního života.

Celkově tato událost zdůrazňuje potřebu schopnosti rychle rozhodovat a prioritizovat. Odborná připravenost a schopnost chladné hlavy v nečekaných situacích jsou klíčovými dovednostmi v profesním životě. To všechno přispívá k vytváření stabilního a spolehlivého pracovního prostředí.

Také to však otevírá důležitou otázku zodpovědnosti herce. Finanční následek pro herce v případě zrušení celé inscenace z různých důvodů může být vnímán jako stresující faktor, zvláště takto nepřiměřený jeho honoráři. S vědomím, že se nejedná o brigádu v kavárně, za barem, v obchodě či za počítačem, je i přesto namístě zamyslet se nad smluvními podmínkami zahrnující odpovědnost obou stran. Často jsou smlouvy v divadelním prostředí velmi nevyvážené a především chránící samotné divadlo před újmou. Otázka tedy nastává, jaké jsou zodpovědnosti divadla vůči jeho externímu i internímu pracovnictvu. Vyjma této situace, mám se bát zůstat doma s vysokou teplotou a radši dojdu na danou reprízu v horečkách? Mám odehrát jakékoliv představení se zdravotním problémem? Pokud nabere vlak do oblastního divadla zpoždění, je to má vina? I když se jedná o vyšší vůli? A mnoho dalších případů.

Je nutno podotknout, že každá divadelní instituce má svůj typ smlouvy a také svůj vlastní přístup k ošetření závažných situací.

Situace, která se stala mě je především mou chybou. Chybou, která se stále vrací v hereckých nočních můrách..


Korunka ke korunce

Rád bych v této souvislosti zdůraznil další častou chybu, které se často dopouštím. Konkrétně se jedná o nedostatečnou schopnost komunikace v oblasti finančního ohodnocení za uměleckou práci. S cílem ilustrovat tuto problematiku, přináším několik konkrétních příkladů, na nichž se pokusím analyzovat postup, klíčové aspekty jednotlivých situací a potenciální alternativní řešení.

V rámci této diskuse se zaměřím na problematický charakter komunikace týkající se finanční odměny spojené s uměleckým tvůrčím procesem. Budu se snažit představit a zkoumat vybrané příklady s cílem poskytnout komplexní hodnocení přístupů k finančnímu ohodnocení v uměleckém prostředí.

Závěrem roku 2022 jsem obdržel nabídku od nejmenované obsahové agentury na vytváření modelingové a herecké práce pro content na sociální sítě jednoho fastfood řetězce. Vedle myšlenky, zdali se vůbec ztotožňuji s identitou tohoto řetězce jsem také začal řešit otázku finanční. Myšlenkový pochod tedy zněl takto: Jedná se o reklamu. Z minulých zakázek, na kterých jsem pracoval jsem došel k nejnižší mnou očekávané částce, a to za jednu reklamu s buyoutem (v reklamní branži se termín "buyout" obvykle odkazuje na práva k obsahu (např. fotografie, videa, hudby nebo jiného obsahu), která jsou zakoupena nebo licencována s právem používat a využívat je v reklamních kampaních. Buyout tedy znamená, že po zaplacení určité částky jsou veškerá práva k obsahu převedena na kupujícího, a ten může obsah používat bez dalších omezení nebo poplatků, jak dlouho je to stanoveno v dohodě) přibližně 50 tisíc korun. Samozřejmě se jednalo o jednorázové záležitosti.

Smlouvu jsem obdržel na místě natáčení, bohužel, jak to tak bývá, až po skončení výkonu. Na smlouvě byla částka znatelně menší, znatelně. Z důvodu mnou podepsané smlouvy o mlčenlivosti nemohu uvést tuto skutečnost takto veřejně.

Částku jsem v daný moment neřešil, podepsal jsem smlouvu a odešel. Za měsíc jsem pod stejnou agenturou vykonal další výkon a další měsíc další, až dodnes. V rozhovorech s produkcí jsem se často velmi familiárně vyjadřoval ke vztahu problematiky finančního ohodnocení a jeho podhodnocení. Po určité době mi zvedli plat o 2 tisíce korun. S touto agenturou spolupracuji dodnes.

Důležitým krokem je zodpovězení klíčových otázek.

Proč jsem v daném okamžiku nevyjádřil požadavek na vyšší finanční odměnu?

Tato otázka reflektuje mou tendenci podrobit nabídky jakéhokoliv druhu hodnocení na základě několika aspektů. Při přijímání pracovních nabídek systematicky zkoumám, jaký přínos tato spolupráce může přinést do mého hereckého vývoje a jak mě může obohatit. Tato praxe je spojena s faktory, jako je předchozí zkušenost s obdobným druhem práce, frekvence těchto zkušeností a finanční ohodnocení, které jsem za ně obdržel.

Dalším aspektem, který ovlivňuje mou reakci na finanční nabídku, je nutkání zařazovat se do kategorií a definovat mou stávající pozici. Tyto kategorie zahrnují například označení "začínající herec," "student herectví," a s tím spojené omezení ve výší odměny s argumenty jako "dostal jsem tolik, kolik mají ostatní herci v mé pozici," nebo "dělám to pro získání zkušenosti a pokud odmítnu, nemám čím pokrýt náklady na nájem." Tyto auto-identifikace a otázky jsou sice pochopitelné, avšak často zakrývají otázku vlastní hodnoty a dosažených úspěchů, kterých jsem již měl příležitost dosáhnout. Z tohoto pohledu by bylo spíše vhodné myšlenkový proces formulovat následovně: "Jsem kvalifikovaný herec s absolvovanými dvěma hereckými školami; měl bych požadovat vyšší odměnu, protože akceptováním nižší finanční odměny podporuji podfinancovaný umělecký trh.“ Do jisté míry mohu zodpovědět, že tento pohled je klíčový pro změnu. Otázkou pak zůstává, do jaké míry je onen pohled udržitelný, funkční a stabilní.

Další zkušeností je mi pak spolupráce s nejmenovaným divadlem, se kterým aktuálně spolupracuji na dvou inscenacích.

Při první nabídce jsem obdržel průměrnou částku za nazkoušení, které také odpovídalo náročnosti zkoušení i celkové zátěži. Problém v komunikaci pak byla situaci, při nabídce druhé inscenace, ve které náročnost inscenace i zátěž byla patrná z již koncepční roviny. To se však nezohlednilo v mém honoráři. Vhodné je také zmínit, že ono divadlo se nachází mimo Prahu, hraje zde tedy faktor časovější náročnosti i finančních nákladů spojené s cestováním. Proč jsem tedy nezvládnul při nabídce další spolupráce stanovit své finanční ohodnocení, které by odráželo náklady spojené s cestováním a náročnějším inscenačním procesem?

Neschopnost adekvátně určit finanční ohodnocení při přijetí nabídky na další spolupráci reflektuje nejen můj osobní postoj k vlastní hodnotě, ale i širší problém podfinancování v českém divadelním prostředí. Projevování vděčnosti a zároveň pocitu obav při žádosti o vyšší finanční kompenzaci naznačuje existující nejistotu a zranitelnost herců v podmínkách nedostatečného financování. Navrhovaná suma byla nedostatečná k pokrytí reálných životních nákladů spojených s dvouměsíčním obdobím zkoušení, což jasně ilustruje rozpor mezi očekáváními a skutečností v oblasti finančního ohodnocení v současném divadelním prostředí. Tento kontext vyžaduje systematickou reflexi a hledání trvale udržitelných řešení pro posílení finanční stability a uznání práce herců v uměleckém sektoru.

Podíl viny na této chybě nesu zčásti já, je však potřeba zdůraznit, že aktuální finanční situace ve které se nachází kultura je hodna intenzivního zkoumání a dramatického zlepšení. Mohu se jen domnívat, jaká situace nastane, až opustím akademickou půdu své alma mater a jaký náraz mohu očekávat. Jedno vím, neuživí mě to, není to udržitelné a vyčerpá mě to.

esej xxl

Rozhodol som sa napísať o svojom viacnásobnom niekoľkoročnom faile, resp. skupine failov. Ide o fail dostať sa na vysokú školu. Celkovo som vo svojom živote absolvoval dvanásť prijímacích skúšok na rôzne stupne vysokoškolského štúdia. Najviac z týchto pokusov je spojených práve s DAMU.

fail prvý, rok 2016
Prvýkrát som sa na KALD hlásil už z tretieho ročníka na gymnáziu, vtedy do hereckého ročníku Petry Tejnorovej. S Petrou som sa stretol na workshope, kde ma uchvátila jej osobnosť a po jej poznámke „ty máš celkem cit pro improvizaci“ očividne vyrytej hlboko do mojich mozgových štruktúr, som bol rozhodnutý prihlásiť sa do ročníka, ktorý práve otvárala. A to napriek tomu, že som herectvo študovať nechcel.
Obsah toho prijímacieho konania by bohate vystačil ako jeden samostatný fail. Zavše spomeniem len to, ako som dostal od PT zadanie na improvizáciu “seš Beyoncé“, vrámci čoho som vyliezol na stôl komisie a twerkovaním prevrátil niekomu z komisie kafe do lona. Ups. Niekto z vtedajších študentov si moju performance dokonca natáčal, takže sa celkom čudujem, že z toho ešte nie je virál. Každopádne, do druhého kola som nepostúpil.

fail druhý, rok 2017
Odmaturoval som a tentokrát som už išiel na riadne prijímačky do ročníka réžie-dramaturgie Lukáša Jiřičku a Tomáša Procházku. V ten rok mali prijímačky „predkolo“ - domácu úlohu formou videa. Na Dni otvorených dverí nás LJ ubezpečil, že ide len o najhrubšie sito, ktorým neprejde len pár uchádzačov, ktorí budú „úplne mimo“. Napríklad ja. Na VŠMU som im až tak mimo nepripadal, a tak som po dlhšom zvažovaní medzi katedrou činohry a katedrou bábkovej tvorby nastúpil na réžiu činoherného divadla. Vedel som, že štúdium tam bude mizerné, ale nakoniec som bol prekvapený. Bolo ešte horšie.

fail tretí, rok 2018
Ďalší rok som sa už ako študent VŠMU hlásil do ročníka Míši Homolové. Ako domácu prácu som odovzdal koncept performatívnej prechádzky, ktorý bol však dosť vágny, nejasný a vlastne aj nepremyslený. Domnievam sa, že komisiu mohlo zaujať jedine to, že v texte operujem termínmi ako imerzívne divadlo, peformatívna prechádzka a site-specific. Alebo ma zachránila fotografická interpretácia Romea a Júlie, v ktorej prezident-Pomaranč chytal barbie za jej „mačičku“ a postavil medzi zamilovanú papriku a jablko vysoký plot. Hm, to bude ono.
V druhom kole, mimo iné, listoval pán Klíma fotografickou knihou kameňov a pýtal sa ma, aké literárne postavy mi jednotlivé kamene pripomínajú. Okrem toho, že som vtedy moc nečítal, mám absolútny blok si v takýchto prípadoch niečo za každú cenu vymyslieť - akákoľvek odpoveď by v cvičení zrejme obstála, ale ja som len vytrvalo odpovedal „žiadnu“. Nepostúpil som. Na VŠMU som požiadal o prestup na Katedru bábkarskej tvorby.

fail štvrtý, úspech prvý, rok 2019
Štúdium bábkovej réžie sa nieslo ešte v neznesiteľnejšej atmosfére ako tomu bolo „na činohre“. Môj jediný semester na tejto katedre skončil hádkou, resp. zúrivým výstupom pedagóga réžie a známkou F za môj nedokončený projekt. Prihláška na DAMU naberala nové rozmery. Tentokrát som odovzdal premyslené a nápadité domáce úlohy. V poslednom kole som však cítil už akési dlhodobé vyčerpanie a krízu, ktorá sa nazbierala pri všetkých tých pokusoch. Prvý deň skúšania sme so skupinou ďalších uchádzačiek a uchádzačov nedokázali vymyslieť ani základ etudy. V ten večer som si hovoril, že keby šlo len o mňa a neublížil by som tým ostatným, už by som ďalší deň ani neprišiel. Ale asi som sa dobre vyspal, na ďalší deň do seba (takmer) všetko zapadlo a vytvorili sme etudu, s ktorou som bol spokojný.
Keď už som vedel, že v októbri nastúpim na KALD, zavolala si ma vedúca Katedry bábkovej tvorby na rozhovor. V ňom na mňa opäť nakričala (na VŠMU ide o štandardnú pedagogickú metódu), či si myslím, že nevie, že som sa hlásil na DAMU. Podľa mňa to naozaj nevedela, pretože celý čas nedala nič najavo - až do momentu, kedy som už otvorene hovoril o tom, že zo školy odchádzam. V čase, kedy som legálne mal ešte právo predmet hodnotený F opakovať, mi prišiel list, že ma zo štúdia vylúčili. Odovzdal som ISIC a pobalil si veci vo svojej bratislavskej izbe.

Keď sa pozerám späť na všetky tie pokusy, celkom ma prekvapuje vlastná vytrvalosť. Nie len pragmatická, v podobe prihlášok a prijímačkových zadaní, ale aj akási duchovná, mentálna. Naozaj som od prvého pokusu vedel, že na KALD chcem študovať a že je to to správne miesto pre mňa. Správne miesto, ale zrejme v nesprávny čas. Rád by som konštatoval, že všetko dopadlo najlepšie, ako mohlo, ale už taký optimista nie som. Po štyroch pokusoch sa moje očakávania a motivácia tak intenzívne premieňali, že som na školu nastúpil v pomerne zvláštnom mentálnom rozpoložení. Tak, konečne som tu. Teraz začína to, na čo som tak dlho čakal. To bude jazda! A aj bola. Kým ju neprerušili karantény, vojna, potom ďalšia. Rôzne osobné i spoločenské krízy. Krízy na DAMU. Ale aj tak je niečo pravdy na tom, že to bola jediná správna, jediná možná cesta. Pretože viedla sem - kdekoľvek to vlastne som.

/18/01/24/RP

Alenka v říši Failů

Kde začít..tak třeba tady.
Lísá ztráta a já pořád strádám. Tak kdy odejít?
Byl rok 2022 a já jsem úspěšně dokončila druhý ročník herectví na DAMU a čekali mě prázdniny. Něčím, pro studenta herectví a pro jeho vedoucího, tak moc děsivé období, protože se obě strany bojí, že student na dva měsíce vypadne z drilu.
Já jsem to léto plánovala odjet někam pryč. Znáte to, takový ten pocit, že máte krosnu na zádech a konečně budete moct na vlastní pěst chodit po horách. A taky jsem se chtěla před diskovým rokem pořádně vyvětrat a užít si krásné léto.
První měsíc jsem celý pracovala za barem, kde jsem si vydělala peníze a v srpnu jsem měla už zmizet. Ale na konci července mi přišla zpráva od mého kamaráda a současného spolužáka Karola jestli nechci být součástí divadelního projektu na Antické Štvanci s nějakým režisérem Tomášem Procházkou. Na moje srpnové plány jsem v tu chvíli zapomněla a nadšeně jsem to potvrdila. To jsem ještě nevěděla, že jsem si tím stvrdila prázdniny, který budou po okraj zalitý pláčem. No..ale k tomu se dostanu. Už tady vidím první ponaučení, které si odnesu z tohohle “failu”.
zjisti si co nejvíce o lidech se kterými jdeš zkoušet (v případě, že je neznáš)
popř. se je ok se zeptat i svých přátel/ učitelů a ostatních lidí a co je znají
Jeden z důvodů, proč jsem do zkoušení naskočila byla asi zžíravá myšlenka, že bych přece měla i o prázdninách zkoušet a věnovat se divadlu a tohle je super zkušenost. Zároveň mi i samotné téma bylo velmi blízké, jelikož bylo spojené s aktivismem a týkalo se zákazu potratů v Polsku. Bohužel jsem, ale nevěděla, že výše zmíněný režisér, na kterém celý projekt stál byl v té době neschopný své práce. A ač se na projektu podíleli šikovní lidé, tak jeden člověk dokázal dokázal přelstít a všechny a svoje slova topit v medu.
Takže abych řekla co se stalo: Představení jsme měli asi desetkrát za sebou reprízovat, ale odehráli jsme tří repríza a pak nám bylo řečeno ze strany divadla v kterém jsme hostovali, že zjistila, že nejsou žádné peníze. Doslova všechny chybí. Slovní domluvou bylo všem herečkám přislíbeno okolo třiceti tisíc, které žádná z nás dosud neviděla.
Takže druhé ponaučení:
podepiš smlouvu a neboj se zeptat na honorář
Naštěstí nás v tom nenutili pokračovat a představení jsme nemuseli další dny hrát. Bylo to fiasko a cenná zkušenost a třeba za to někdy dostaneme i zaplaceno.

Dejvické a útěk
Tohle je nedávná zkušenost, která se pojí se zkoušením Hernaniho v Dejvickém divadle s Jirkou Havelkou, kam jsme byli přizváni, jako celý herecký ročník. V té době, kdy se začalo zkoušet jsem zahájila i svůj první semestr na magisterském studiu na kaldu. Celá zkušenost mi připadala skvělá, ale po pár týdnech, když se vše rozběhlo, tak jsem najednou mezi všemi věcmi nemohla dýchat a na nic se soustředit. Přišlo mi, jako kdybych se nedokázala dost věnovat ani škole ani Dejvicím. A tak jsem se na konci října rozhodla ze zkoušení odejít. Potom co jsem to udělala mi spadl obrovský kámen ze srdce. Cítila jsem to, jaké správné rozhodnutí a zpětně vím, že ten pocit úzkosti ze všech těch věcí byl reálný a snažím si své rozhodnutí nevyčítat, ale také vím, že příště je možná i více způsobů, jak s danou situací pracovat.
Třeba: Zastavit a s někým si o tom popovídat a více své rozhodnutí otevřít i jiným lidem a zjistit jestli není i jiné východisko ze situace.
Tento příklad proto nevnímám vyloženě, jako fail, ale spíše rozhodnutí, které mě toho hodně naučilo. Teď když to popisuji, tak se blíží začátek druhého semestru a jsem v hodně podobné situaci, kdy zkoušíme v divadle a do toho začíná škola, ale cítím změnu v tom, že se snažím být klidnější a nacházet cesty, jak školu a praxi skloubit.

Loutkárna a peníze
Nevím jestli tuhle příhodu vnímám vyloženě, jako fail, ale určitě z toho pro mě plynne nějaké ponaučení. Myslím, že se to stalo, také ve třetím ročníku. Měli jsme hrát naší loutkovou pohádku Karkulka aneb jak se do lesa, tak se z lesa těžko na festivalu Přelet nad loutkovým hnízdem. Přes naší kamarádku z produkce jsme si určili honorář okolo 5 tisíc. Spolu s námi tam hráli ještě jedni spolužáci z ročníku se svou další pohádkou. O pár dní později co jsme podali žádost jsme zjistili, že druhá skupina dostala honorář 12 tisíc. Přišlo nám to zvláštní jelikož obě pohádky mají stejné parametry a ani náročností se nijak zvlášť neliší. Napsali jsme naší kamarádce co nám hraní zařizovala jestli o tom něco neví, že je to zvláštní a nešlo by to nějak vyřešit. A ona na otázku honoráře odpověděla: ,,Já jsem myslela, že to hrajete rádi.”
Po několika dalších konverzacích jsme skončili, jako soubor, kterému jde o peníze a začalo se to říkat i mezi ostatními lidmi. Čas to smetl, ale jenom mě to utvrdilo v důležitosti stát si za hodnotou svojí práce.

A. Novotná , 18/01/2024