scenografie

Laboratoř “Scénografe bez hranic” se odehrála 16. 12. 2021 ve Velkém tanečním sále a jejími lektorkami byly Maria Komarova a Anna Romanova. Obě dvě jsou současně autorkami konceptu a také manifestu “Scénografie bez hranic”. Laboratoř tak byla zahájena velmi stručným představením tohoto pohledu na scénografii. “Když se ti zdá, že je něco zvláštní, a rozhodneš se to umístit na scénu, znamená to, že to vyjmeš ze života (pokud tedy taky nežiješ na scéně, což můžeš) a umístíš to do nějakého umělého prostředí,” píše se v úvodu manifestu.
Naším prvním úkolem v rámci laboratoře tak logicky bylo rozejít se po tanečním sále a najít v něm nějaké konkrétní místo nebo věc, které nás zajímají nebo nám připadají zvláštní. Po několika minutách hledání jsme si naše objevy vzájemně představili a odůvodnili.
Následně nám Maria s Annou představili předměty a materiály, s kterými budeme následně přecovat. Byly to: pomeranče, sliz, dřevěné tyčky, igelitové sáčky, gafa, barva, duch = člověk s prostěradlem přes hlavu, my sami (naše těla).
Maria s Annou předmět pokaždé pojmenovali a představili nám různé varianty toho, co se dá s předmětem dělat.
Pak jsme se shromáždili kolem bílého baletizolu (cca 10x5 m), který sloužil jako scéna. V prvním kole bylo naším úkolem umisťovat předměty na pomyslné jeviště a nechat je tam působit. Jejich kombinací v prostoru jsme mohli vytvářet různé vztahy, prostor proměňovat nebo proměňovat význam samotných předmětů. Přičemž v prvním kole platilo pravidlo, že se předměty navzájem nesmějí dotýkat.
První scénografie vznikala velmi pomalu, postupně a beze slov, jen v doprovodu občasných drobných pousmání někoho z nás. Ve chvíli, kdy už delší dobu nikdo neměl chuť nic přdat, jsme proces ukončili a reflektovali ho. Snažili jsme se přijít na to, u jakých momentů jsme se měli tendenci zasmát, co nás naopak naštvalo a proč. V reflexi jsme došli ke všeobecné tendenci uspořádávat objekty do geometrických tvarů - jejichž ničení nebo narušování v nás vyvolává nelibost. Někteří z nás se shodli, že v počátku vznikání scénografie viděli skrze vztahy mezi předměty na scéně nějaký příběh.
V druhém kole vytváření scénografie bez hranic pominulo pravidlo, že se jednotlivé předměty nemohou dotýkat. Další změnou bylo to, že se na bílém baletizolu ponechala scénografie z předešlého kola, a tak se nazačínalo od prázdného prostoru. Přestali jsme být ostýchaví a předměty na scénně jsme kombinovali velmi horlivě a svobodně. Oproti předchozímu kolu vznikal daleko větší chaos a nepořádek - nechali jsme se unést tím, co všechno můžeme vyzkoušet. Novým elementem v procesu byly také lístečky s pokyny, které nám Anna s Mariou rozdávaly a které nám nabízely nějakou činnost (např. Jestli chceš, začni zpívat / Jestli chceš, odnes něco ze scény). V závěrečné reflexi zaznělo, že pokud bychom stihli ještě třetí kolo, nakládali bychom s předměty po zkušenosti z druhého kola zase střídměj a citlivěji.