Teritorium ulice

- Zuzana Šklíbová

Zadání praktického úkolu:

Chtěla bych začít nejprve praktickým úkolem v terénu – samostatnou procházkou. Počítám s max. 12 účastníky, proto jsem zvolila 12 startovních míst. Cílová stanice je učebna 214 na DAMU. S tímhle mailem by vám měla přijít i sdílená tabulka s jednotlivými místy, prosím, napište svoje jméno k místu, odkud chcete začínat, ať se nestane, že půjdou dva lidi z jednoho bodu.

U každého místa je taky uvedeno, na jakej aspekt se při procházce zaměřit (tvary, vůně, barvy, hudba,...). Až půjdete, snažte se prosím opravdu vnímat jenom to. Bude supr, pokud se rozhodnete tyhle aspekty nějak zaznamenat (napsat/nakreslit na papír, nahrát na mobil), ale někomu bude možná příjemnější se spoléhat na paměť, takže možnost zápisu je na vás, každopádně zpětně k němu dojde.

Vybrala jsem místa, která jsou od školy vzdálený normálním krokem max. 10/15 minut, zkusme se zpomalit a procházku dát na 30 minut. Abyste nemuseli kontrolovat čas, což by vás mohlo rozptylovat, nastavte si prosím budík/připomínku na telefonu na 30 minut. Pokud po 30 minutách nebudete v cíli, nic se neděje, normálním krokem pak dojděte do 214.

Jo a to nejdůležitější, procházku prosím všichni začněme v 15:00 z jednotlivých míst.

používat mapy jako výchozí materiál, jako charakter člověka nebo jako scénografii

fascinuje mě nějaké téma, ale nevím proč, proto používám jiné principy, abych na to přišel na základě hry. např. fascinuje mě jídlo, tak ho zkusím ohledat z různých jiných úhlů pohledu než jen tak, že ho jím (př. namažu si ruce medem)

debata o světelném smogu v Praze

návrhy, jak město projít ještě jinak

- vtipy
- architektonické faily
- Ořechovka - domy se zahradou - charakter domů hra "kdo tady asi bydlí" - domy mají tajemství

princip zahazování čtvrti, když se přestěhuju - už do ní vůbec nechodím

Reflexe:

Každý jsme šli svou cestou. Já šla na DAMU z Rudolfina a měla jsem za úkol pozorovat objekty. Mohla jsem je fotit, mohla jsem je jen tak minout, mohla jsem si je vzít s sebou. Minimálně pět z nich jsem vzít musela.

Pozorovat objekty je úkol velmi náročný, zvlášť v moderním městě a v centru. Je jich mnoho, ale zároveň se stále opakují a ztrácí na zajímavosti. Sáčky, použité roušky a respirátory. Nedopalky a posmrkané kapesníky.

Cestu jsme měli zdolat za 30 minut, jelikož je Rudolfinum jen kousek, musela jsem se párkrát zastavit, chodit oklikou a uměle ten čas prodlužovat. Což zpětně považuji za velkou výhodu, asi o to i šlo, ale jen díky tomu jsem byla schopna opravdu pozorovat a ztratit se v místě, které jsem myslela, že dokonale znám.

Našla jsem rozličné věci: dlažební kostku, slupku od cibule, pírka, účtenku ze směnárny a řetízek. Na DAMU jsme potom kreslili mapu naší cesty, psali k ní popisky a kdo měl, předkládal předměty. Následovala diskuse. Bylo fajn slyšet zážitky ostatních, hlavně proto, že se tak lišily. Mě osobně nejvíc zaujala Marta, která sbírala slova. Kusy rozhovorů, vytržené z kontextu, dokážou vždy vyznít vtipně, hloupě, občas i extrémně nevhodně.

Řekla bych, že umět se zastavit a pořádně rozhlédnout v místě, které důvěrně znáte, je luxus, který jsme si mohli díky této laboratoři vyzkoušet. Hodně vjemů, občas čekaných, občas vůbec. Dovolilo mi to ztratit se, nepřemýšlet, ale být přítomna. A to je fajn.