vestby

zadání dílny_

- vzít si pět osobních předmětů od kolegy.ně z batohu (výměna napříč celým ročníkem, ne navzájem v tandemu), vytvořit v reakci na ně minutovou jevištní kompozici - scénický tvar, napsanou pro majitele/majitelku těch věcí. Tedy co nejpodrobněji sepsat scénář, aby ho podle něj mohla daná osoba následně sehrát. Všechna rozhodnutí ve scénáři jsou vytvořena za pomoci jednoho věštícího média
- tzn. někdo větší z run, někdo z knihy, někdo jde před mešitu atp...
- nikdo neměl princip věštby založený na pouhém ANO - NE
- každý sám formuloval otázku - sepsal si je a následně přečetl všem jak scénář, tak sled otázek, ten, kdo minutovou performance vykonával, měl k dispozici pouze scénář, nikoli otázky
- předměty bylo možné použít všechny, jen některé nebo žádné, sloužily k prvotnímu výkopu a inspiraci
- autor dílny hledal pro zadání dílny osobnější základ, hodně jsme diskutovali o tom, že člověk používá princip věštby zpravidla u věcí, na kterých mu záleží, proto pro ně potřebuje oporu v rozhodnutí - dílna se tedy zabývala tím, jakým způsobem lze principy věštby převést na samotnou tvorbu, jak je využít, zkoumala, jak moc má rozhodování principem věštby skutečně vliv na výsledný tvar (rozhodnu vše nakonec přece jen já sám.sama? atp.)

výsledné otázky - příklady

runy
- Má se v tom mluvit? Runy: Nepoddávejte se tradici.
- Čím to má skončit? Runy: Pokud se chcete dál rozvíjet, staňte se potápěčem a potápějte se do hlubin.
- Jakou to má mít atmosféru? Runy: Věci se nabalují a zrychlují.
- Jaký objekt je dominantní? Runy: (Mluvily o síle a destrukci.)
- Co se děje po destrukci? Runy: Smrt.

mešita
- Kdo je Bety? Mešita: přišla žebračka -- tedy Bety bude chudá
- Jakou to bude mít atmosféru? Mešita: prošel kolem mladý pár -- romantickou.
- Jaká je pointa? Mešita: Smích a pláč dětí -- tragikomedie.
- Jaká je atmosféra? Mešita: turisté použili sousloví "traditional czech".
- Jak se chovat k věcem? Mešita: To je ta, co Ti to už několikrát odřekla...?
atp.

I-ťing
- V jaké pozici bude Emil ve vztahu k nám ostatním? - I-ťing - Má působit nebezpečně, nepředvídatelně, rychlost, nebezpečnost, je ve svém pohybu.
- V jakém postavení budou ostatní ve vztahu k Emilovi a k těm předmětům? - I-ťing - Nejsme nezávislí, máme se poddat. Využijte období ke zcela svobodnému jednání. Nic netrvá dlouho.
- Atmosféra? I-ťing: Krása provázaná klidem, elegance, příjemnost, ne velké činy, něco malého, jemné, nic velkého se stát nemá.
- Jaká situace? I-ťing: Společná radost z vítězství.
- Co se má stát se zapalovačem? I-ťing: Není v závislém postavení, měl by se přizpůsobit a nechat se vést.
- Co udělat se žvýkačkou? I-ťing: Nezpochybňovat to, k čemu je to určené.
- Co se má stát s objektem klíčů? I-ťing: Harmonické společenství, řád.

koment: v případě principu mešity šlo vysledovat určitou práci s asociacemi, rozhodování bylo velmi volné, obrazivé, práce s příběhem se zdála být hodně v rukou těch, kdo se ptají...

koment: tady bylo docela zajímavé pozorovat skutečný vliv na konec příběhu - dvojitý konec do grotesky by určitě v případě jiné věštby neproběhnul.. (např. kdyby místo "čeká vás smrt" bylo "nic velkého se stát nemá"... těžko by šlo tuto věštbu ovlivnit stejným směrem v obou případech...)

koment: u I-ťingu a u run mi přišla zajímavá možnost random vytvoření obrazů / metafor, resp. úplná změna pohledu na konkrétní předměty - viz klíče jako obraz harmonického společenství (a řádu), které se spojuje a rozděluje atp.

Alžběta Nováková:

Chvilkové zamyšlení nad tím, co může být intuice
Ve svém textu se nezaměřuji na reflexi Kubova workshopu, ale spíše si z něho beru inspiraci pro krátké zamyšlení nad tím, jakou roli hraje intuice v umění, v konkrétním případě, jak intuice pomáhá při rozhodování v divadelním procesu, možná ještě konkrétněji, jak mně pomáhá intuice v divadle. Věštecké techniky považuji za jakési prostředky, které nám pomáhají intuitivní pocity indikovat. Stejně tak se domnívám, že umělec celoživotním procesem sebepoznávání a sebevzdělávání zvyšuje čivost svého organismu, schopnost rozpoznat vnitřní a vnější impulzy a dokázat je analyzovat. Věštění tedy může být jedním ze zajímavých způsobů, jak zbystřit svoje smysly a umět postihnout fungování nás samých v procesu rozhodování. Nejlépe se to podle mě demonstruje na příkladu hodu mincí. Není důležité, na kterou stranu mince dopadne, ale naše vnitřní přání, na kterou stranu má dopadnout.
V rámci zamýšlení se nad pojmem intuice jsem nakoukla do diplomové práce Mgr. Jana Štěpána Intuice v moderní psychologii a psychoterapii. Některé teoretické myšlenky si od něho propůjčuji, samozřejmě ve velmi kusé a zjednodušené formě.
Název „intuice“ pochází z latinského slovesa intueri, což znamená soustředěně se dívat. Je to schopnost jakéhosi bezprostředního postižení pravdy bez předcházejícího logického úsudku. Můžeme tedy říci, že je to zvláštní forma poznávací činnosti nezávislá na racionálním postupu. Zajímavé je, že například novoplatonský filosof Plotius užívá pojmu neracionální intuice. Podle něho se jedná o pocit, který umožňuje poznání vyšší jednoty, kterého pouze rozumovým poznáním nejsme schopni dosáhnout. Proč to zmiňuji, zaujalo mě slovo neracionální intuice, já se totiž domnívám, že intuice je něco, co velmi pevně stojí na rozumových základech, které postupně budujeme zdokonalováním našich schopností a dovedností. Intuice podle mého názoru funguje jako dveře k poznání, které už dávno máme, ale jen jej nejsme schopni soustředěně sledovat. Zajímavě se k tomuto tématu vyjadřuje filosof Baruch Spinoza, který intuici pokládal za třetí druh poznání, za nejvěrohodnější a nejdůležitější, postihující podstatu věcí. Spinozova intuice se liší od Descartovy tím, že není počátkem poznání, ale je poznáním metafyzickým. Intuice podle Spinozy, přes svůj novoplatonský původ, zůstává racionálním poznáním, neboť jej staví na rozumovém a vědeckém chápání zkušenosti, která je nutnou podmínkou intuice.
Metaforu pokoje také používá americký režisér David Lynch. V jednom z rozhovorů (přikládám odkaz), popisuje pocit náhlé inspirace jako jakýsi fragment či puclík, který mu přiletěl z jakéhosi pokoje, ve kterém už dávno existuje hotové dílo, které na základě získaných indicií rozkrývá a tím vlastně vytváří. Intuice nám tedy pomáhá rozpoznat vnitřní dílo, které jsme podvědomě dost možná dávno vytvořili. Je to jako had, co požírá svůj vlastní ocas, čím více hledáme, tím více vytváříme a zjišťujeme, takže ke konci nejsme schopni určit, zdali jsme dílo objevili nebo ho vytvořili od píky procesem hledání. Je to jako tma pod kloboukem, nikdy nezjistíme, jestli tam doopravdy je.
Vlastně mě na workshopu nejvíce bavilo to, že i se stejnou věštící technikou, stejným zadáním a stejným postupem práce, každý vytvořil naprosto odlišný výsledek. Každý totiž otevíral stejnými klíči jiné dveře nebo spíše každý za těmi dveřmi schovává naprosto odlišné a unikátní životní zkušenosti. Baví mě, odhalovat svoje vlastní myšlenkové pochody a nachytávat se na švestkách. Občas mi totiž dochází, že pracuji svými osvědčenými zaběhnutými postupy, ale nedokážu zatím rozpoznat, kdy je lepší se držet něčeho, co vím, že už mám ověřené a mohlo by to fungovat a kdy se pouštět do úplně neznámých vod a snažit se ohledávat svoje nové hranice. Teď nedávno se mi stalo, že jsem organizovala jednu velkou akci. Dvakrát jsem byla vystavena situaci, ve které mi říkala intuice, co mám udělat, snad jsem to i řekla někomu nahlas, že mám pocit, že bych to měla udělat jinak a stejně jsem intuici neposlechla a pokaždé z toho byl průšvih. A otázka zní, proč intuici vždycky nedůvěřujeme? S tím se pojí téma, které je pro mě asi v umění nejsložitější, nejen se umět správně rozhodnout, ale ještě si za rozhodnutím stát. Téhle vlastnosti patří můj velký obdiv, neuhnout ze svého rozhodnutí, i když o něm pochybuji. Být pánem svého hereckého času, umět ukončit frázi dřív, než by se publiku zdálo, že je správně, nebo naopak mnohem později. A zatímco tohle píšu a přemýšlím o tom, co je to intuice, tak v hlavě mi poletuje změť protichůdných vět. Důvěřuj, ale prověřuj. Chybami se člověk učí. Po ose trapna musíš dojít až na konec. Risk je zisk. Kdo nic neriskuje, nic neztratí. Líná huba, holý neštěstí. Mluviti zlato, mlčeti stříbro. Dvakrát řeš, jednou měř.
Umění je plné chaosu a paradoxů, kterému dáváme řád jenom našimi rozhodnutími. Pro zatím si vystačím s intuicí, která mi říká během zkoušení, co je špatně a co dobře, neříká, jak to má být jinak, nedává mi návod na to, jak to mám udělat, ale alespoň mě alarmuje v momentě, kdy něco fatálně nefunguje. Možná mi tím dává možnost uvnímat ony chyby, kterými se člověk učí. Pak už jen zbývá překonat svoje ego, přiznat si to, nespokojit se se stávajícím výsledkem a prostě začít jinak. Nebo nad tím mávnout rukou a říct si, srát na to, je to umění. V umění mají špatná rozhodnutí, přešlapy, nepovedené vstupy na jeviště, přeřeky, pády, utržené ručičky loutek a rozlepené boty od levného kostýmu svoje místo.