Emil Rothermel

Hněv jako katalyzátor tvorby

struktura

nejdřív: v kroužku debata o hněvu
poté: první cvičení - během hlasité hudby do sebe studenti a studentky ve dvojicích strkají (jeden mluví, druhý strká a pak se vymění)
poté: druhé cvičení - studenti a studentky rozbíjejí kartonové krabice a házejí s nimi po sobě
poté: esej hněvu - studenti/ky pouštějí písně, které v nich vzbuzují vztek a k tomu říkají, co je štve

feedback: 
- bezpečný prostor
- jak do tohoto cvičení vstupovat a nevstupovat/vystupovat z nich, zaseknutí
- dvě písně - dva hněvy: kontrola a energie, tvořivá síla vs bolestivý hněv, se kterým nevím, co s ním
- řetězení emocí, únava
- asociace s jógou smíchu
- nejasná spojitost mezi empowering hněvem a osobní linkou věcí, které mě skutečně bolí
- rytmus, sílá, uměle navodit hněv podobně jako v józe smíchu
- přehodit obě fáze workshopu, aby se končilo s empowering hněvem? 
- jak přistupovat k hněvu pozitivně - k hněvu, který nevede k pláči ale ke smíchu? 

Komentář od Anny Datiashvili:

Při vstupu do učebny na workshop hněvu je v kolektivu cítit nadšení – všichni se těší, co se asi stane. Asi mají všichni v sobě hněvu na rozdávání?

Usazujeme se do kolečka. Vykopávací otázkou je, zda někdy cítíme hněv a pokud ano, jak často. Kolektiv se shoduje, že většina někdy hněv pocítila. Z jakého důvodu zatím nehodláme řešit. Rušíme kolečko a přecházíme k prvnímu cvičení – máme do sebe za hudby tvrdého punku strkat a požďuchovat. Všem nám trvá, než se do toho dostaneme, vlastně to zatím působí spíš vtipně. Sama pak přicházím na to, že mě neštve akce samotná, ale to, že mě to vlastně neštve vůbec. Jak tedy nabudit naštvání? Zavři oči, říkám Bětce a nechám ji, aby byla z mých strknutí překvapená. A ejhle – když to člověk nečeká, to ho naštve.

Pak nás Emil nutí trhat věci, konkrétně kartony. Zkusme dát do ničení tohoto papíru co nejvíce hněvu. A já? Štve mě plýtvání materiálu, na mě tohle nefunguje. Ale ostatní to baví. Skáčeme, trháme a mlátíme se kartony. Pořád je to spíš legrace…

No a nakonec? Tzv. esej hněvu. To byla nejintenzivnější část workshopu. Vlastně se celá odehrála jinak, než si ji Emil představoval, ale bylo zajímavé to celé sledovat. Každý jednotlivě jsme šli pustit píseň, při které cítíme hněv, resp. takovou soundtrackovou skladbu k naší emoci. Povětšinou šlo o rap nebo punk. A do té skladby každý mluvil o tom, proč vlastně cítí hněv. Už ze začátku bylo jasné, že se jde do hloubky – skoro nikdo se nezdráhal mluvit o osobních problémech. Nevyhnuli jsme se ani slzám. Ačkoliv byl tento zážitek stmelující, pochopili jsme, že je v několika z nás spoustu bolestivého hněvu, který je možná lepší řešit mimo divadelní prostředí. Resp. jsme věděli, že nemáme čas ponořit se do základů problémů každého z nás. Avšak to, že jsme vůbec mohli nahlas promluvit svědčí o bezpečném prostředí, které Emil nastolil. Věděli jsme, že se nemusíme bát, když odhalíme to, co nás bolí a co nás štve. Workshop se tak stočil nejspíš tam, kam neměl, ale i tak to byla zajímavá sonda do mysli každého z nás.

Jak už je řečeno ve feedbacku – pokud by se workshop někdy opakoval, bylo by příhodné přijít s takovými cvičeními, která nám pomohou hněv buď uměle nabudit, anebo ovládat. Existuje pozitivní hněv? Jak se dá hněv přetvořit v tvůrčí sílu? To jsou otázky, na které jsme si zatím neodpověděli, ale je pořád zajímavé se na ně ptát.

Nikola Jankovič - Komentář na Emilův worshop hněvu:

Je to workshop, který mi z různých důvodu utkvěl v hlavě a dlouho poté jsem na něho spomínal. Jeho struktura mi přišla docela dobrá, i když pocity, které jsme během workshopu a po něm měli byli pochopitelně různé. Jak často cítíme hněv byla první otázka, a už tehdy bylo vidět, že každý z nás ve větší nebo
menší míře má kneknci s hněvem a větší nebo menší tendenci ho pouštět ven.

STRKÁNÍ
Strkání mě vedlo k smíchu….Možná proto, že jsem byl v páru s Matějem který měl celkem veselou náladu, a já taky. Během prvního cvičení jsme se víc a víc smáli. Už brzy jsme pochopili, že se bavíme možná přílíš moc, což u mě vyvolalo mírně nepřijemný pocit a otázku: Proč se směju a necítím hněv. Protože jsem si jistý, že za jinných okolnostech a v jinem prostoru bych byl hodně navštvaný kdyby něko takovým způsobem strkal do mě. Ale byl to můj kamarád a to nešlo. Možná kdybychom byli v postavach a ten prostor víc brali jako divadeln bychom se lépe dostali k opravdovému hněvu.

KRABICE
Trháni krabic mi přišlo super, je to předmět, ne osoba, a tam jsem poprve dokázal cítit hněv, nebo spíš agresi, kterou jsem trhaním, tj. fizickou akci dokazal filtrovat ven. Vadilo mi to, že jsme to dělali najednou všichni v prostoru kde jsem cítil mix energii lidi, co se do toho pustili, a těch, kterým se to nechtělo dělat. Cítil jsem se trochu neprijemně…jestli není špatné, že jsem se do tohu pustil, jestli moje energie nevadí někomu kdo zjevně nechce trchat krabice.

SMUTEK, HNĚV, PÍSNIČKA
Velký bod zlomu energie byla Bětka a její neočekáváná reakce na písníčku, byl to upřimný a silný vzkaz, který vedl do pláče a mám pocit, že se teprve tady otevřel prostor na smutek, který často vede ke hněvu. Poté pánovala spíš smutná energie, a každý z nás, kdo šel do prostoru se otevíral před
ostatníma s něčým, co ho trápí. Tady jsem také cítil, že se půlka lidí necítí na to, aby zdílela smutek s ostatníma. Vynikl jakysi clash toho, že se jedný cítí špatně, že nic nezdílejí, a druhý se naopak cítěji špatně, že svým smutkem vstupují do něčí intiminty. To, co mi přišlo zajímavé jsou typy písníček, které si každý z nás vybral. To, jak jsme každý reagovali jinak a filtrovali negativní pocity ven. Já to mám spojené s tancem, někdo s rapem, někdo s popsong.
Hudba a hněv určitě mají velkou návaznost na sebe, ale zdá se mi, že mě trochu zmátla otázka, kterou jsme měli všichni, co to je emowering hněv a co ten opačný, který vede do smutku. Kdybychom byli v postavách a v rámci postav měli úkoly zkoumající hněv by nám možná pomohlo se oprostit od svého civilního já, a partnera se kterým jsme pracovali bychom mohli vnímát s odstupem, tj. v postavě. To by nám dalo víc svobody. Možná je to něco, co by Emil
mohl zkusit příště, pokud ho to téma stále zajíma. Zdá se mi, že by se přes hru, kde se účastnici berou jako postavy a prostor ne jak civilní, ale divadelní, mohla otevřit cesta k větší svobodě.