Matěj Šumbera

Subjektivní vnímání času

Matěj se ve své laboratoři pokusil pomocí strukturovaného experimentu ohledávat, jak funguje naše subjektivní vnímání času. Bez přílišného vysvětlení se pustil se skupinou do fyzicky náročné rozcvičky, jejímž cílem bylo aktivizovat citlivost vnímání našeho těla a zvýšit tepovou frekvenci. Pomalá chůze, běh, lezení po čtyřech vedlo k prohlubování našeho povědomí o tempu, napětí a uvolnění.


Každý dostal papírek. Účastnící do něj při každém cvičení postupně zapisovaly svůj subjektivní odhad času a Matěj by z něj následně měl vyvodit nějaký výstup.


Před začátkem řetězce jednotlivých cvičení si všichni zakusili objektivní délku minuty. Účastníci se poté rozdělili na dvě skupiny, jedna vždy vykonávala cvičení, zatímco druzí je pozorovali, recipovali tok času a zapisovali své odhady do tabulky.


Jako první cvičení se střídalo těžké fyzické nasazení s klidovou minutou → skupina leze po čtyřech cirka 30 sekund / tleskne se / jeden z účastníků se postaví a snaží se odhadnout minutu, zatímco ostatní mají pohov a leží s ním na zemi / takhle se to opakuje než se všichni ve stoje vystřídají.


Druhé cvičení variuje to první → cirka 30 sekund běhu / tlesk / skupina si lehá až na jednoho / stojící účastník může stát jak dlouho chce / v půlce jeho představovaného času si má zandat tričko do kalhot / tlesk / běh / skupina si lehá / další účastník se po prvním stojícím snaží pocitově zopakovat délku času toho prvního.


Následuje zhasnutí světel, zatemnění místnosti. Účastníci ulehnou na zem a Matěj vede jemnou vizualizaci, které uvolňuje napětí a soustřeďuje ležící na jejich dýchání.


Poté dochází ke třetímu cvičení, které funguje stejně jako to druhé. Skupina však neběhá, ale jen v mezidobí relaxuje.

Reflexe:


Účastníci se shodují, že po běhu, který hodně ovlivňuje tep, se bylo hrozně těžké soustředit a nějak koncentrovat na percepci času.


Někdo navrhuje, zda by se dvě skupiny neměly rozdělit tak, aby jedna začínala cvičení s fyzickým vypětím a druhá s relaxací. Mohlo by se dojít k nějakým zajímavým rozdílům.


Účastníci se shodují, že jako pozorovatelé - diváci ztráceli v delším rozpětí času pozornost a pokud se stání jedinců začala hodně prodlužovat (někdo dal až 6 minut), přesnost odhadů se vytrácela.


Marta sdílela svoji techniku - odměřila si zadržení dechu po 20s a podle tohoto fyzického pocitu se orientovala.


Jako další téma reflexe se objeví téma nudy a jejích prožitků - bylo zajímavé takhle hmatatelně sám sebe pozorovat, jak se nudím. Je v tom nějaká paralela s divadlem? Když se nudí performer, nudí se i divák? Násobí se tím ta nuda?